Mrtví se vracejí...

Některé podivuhodné případy naznačují, že mnozí lidé dostali skutečně spolehlivé zprávy z říše zesnulých. V roce 1991 byla na hřbitově v Moravském Berouně za velmi podivných okolností pohřbena Rozálie Bešťáková. Osud této bezesporu zvláštní ženy byl protkán nezlomnou vírou v Boha, ale zároveň i pevným přesvědčením o existenci duchů a tajemných sil. Narodila se slovenským osadníkům v Rumunsku. Do svých 45 let žila na samotě v hlubokých lesích, ušetřena jakýchkoli vymožeností civilizace. Neuměla číst ani psát a také po přestěhování k jedné ze svých dcer, která se vdala na Moravu, žila dále svým jednoduchým životem. Když umírala, slíbila svým dětem, že jim důkaz o posmrtném životě podá na vlastním pohřbu. A své slovo dodržela.
„Onoho dne bylo krásné letní počasí. Obloha byla jasná a svítilo slunce,“ vzpomíná jeden z vnuků - Martin Schon. „Sotva jsme ale všichni vešli do kostela, rozpoutala se prudká bouře, a zuřila po celou mši. Světla sama od sebe zhasínala a znovu se rozsvěcela, obrazy na stěnách se začaly hýbat, ozývalo se jakési klepání a bouchání. Mikrofon vypověděl službu, a tak se sloužící farář musel obejít bez něj. S ukončením obřadu náhle ustalo i řádění hromů a blesků. Očekávali jsme, že vyjdeme do deště a nepohody, ale venku bylo vše tak jako před pohřbem. Neviděli jsme žádné mraky, obloha zářila. Vzduch byl čistý, ale nabitý podivným napětím.“
Jak se později ukázalo, bouřka se skutečně projevila pouze v kostele. Obyvatelé Moravského Berouna ji vůbec nezaznamenali a ani dodávka elektřiny nebyla v městě přerušena. Spuštění rakve do hrobu, smuteční proslovy a poslední chvíle rozloučení proběhly již v klidu. Další překvapení však přišlo za týden. Když Jaroslav Schon ml. vyvolával fotografie z pohřbu, udivilo ho, že na několika z nich se objevuje zvláštní světelný efekt. Vypadá to, jako kdyby kolem účastníků pohřbu prolétával podlouhlý jasný obláček. Na jiném snímku má maminka Jaroslava Schona ml. na čele pruh a v něm miniaturní, ale dostatečně zřetelnou postavu na kříži. A na dalším záběru nad hlavou faráře září podivný kruhový útvar. Částečně je průhledný a z jedné strany mlhovitě roztřepený, zatímco jeho druhý okraj tvoří pravidelný ornament připomínající egyptské hieroglyfy. Předložili jsme tyto fotografie odborníkům. Jejich názory se lišily. Zdá se, že světelné pruhy i obrysy ukřižované postavy mohla způsobit vada materiálu anebo poškození při zpracování filmu. Ale úkaz nad hlavou faráře nelze takto rozhodně vysvětlit. Co se však pod ním skrývá, nevíme. Je to aura duchovního, světelný jev vyvolaný ionizací ovzduší, anebo duše zemřelé? Stejně nezodpovězena zůstává i otázka, proč byla bouřka pozorována jen v kostele, zatímco v jeho okolí se vůbec neprojevila. Podala Rozálie Bešťáková svým příbuzným skutečně důkaz o posmrtném životě, anebo to byla pouze neuvěřitelná souhra náhod?
Podobnou otázku si musíme položit i při zkoumání svědecké výpovědi Oldřicha Klevety z Postřelmova.
„Manželčina teta byla velmi veselá žena. Při různých rodinných oslavách nám několikrát řekla, že až zemře, dá nám v kostele pravou nohou dvakrát znamení, jestliže posmrtný život existuje. Pochopitelně jsme to všichni brali jako žert. Když jednoho dne skutečně odešla, shromáždili jsme se všichni příbuzní v kostele. Při krásné melodii její nejmilejší písně se udála tato příhoda. Svícen, který byl umístěn u pravé nohy zesnulé, se bez jakékoli příčiny převrátil a svíce zhasla. Tetin zeť svícen zase postavil a zapálil novou svíčku. Sotva dosedl zpět do lavice, svícen se převrhl podruhé. Nikdo z přítomných jej již nešel znovu postavit. Všichni, kteří jsme tetino proroctví znali, jsme zůstali jako přimražení a o smuteční hostině jsme svorně konstatovali, že teta svůj slib opravdu splnila.“
Tuto událost pozorovalo několik desítek osob. O jejich věrohodnosti nelze pochybovat. Přesto zůstává jeden nevyřešený otazník.
Shodily svícen u pravé nohy zesnulé opravdu síly z onoho světa, anebo to byla uvolněná psychická energie účastníků pohřbu, kteří dobře věděli o proroctví své mrtvé tety a usilovně na ně mysleli?