Jedním z nejtajemnějších je starý dům naproti zámku v Letohradu. Dnes je v něm restaurace U Hybšů. Bývalí i současní nájemníci se svorně shodují: „Zde zaručeně straší!“
„Když jsme se do tohoto domu před několika desítkami let nastěhovali,“ vzpomíná Marie Nekovářová, „byli jsme obyvateli nedalekého křídla zámku upozorněni, že se zde můžeme setkat s jevy nahánějícími strach. A nebylo to plané varování. Již krátce po našem příchodu jsme často slýchávali kroky neviditelné bytosti, jak přechází okolo nás. Dveře se samy otevíraly a zavíraly, maminka občas ve svém pokoji zahlédla podivného malého černého tvora s tváří staženou do příšerného šklebu. Pravdou je, že nikomu neublížil, ale setkání s ním nebylo příjemné a vždy nás naplnilo podivnými pocity. Stejně jako další projevy strašidel. V ložnici cosi ustavičně šustilo a škrábalo, závěs nad výklenkem se vlnil, přestože v místnosti nebyl průvan, a zpoza něj se ozývaly dlouhé utrápené vzdechy. Nejhůř na tom byl náš bratr Jaroslav. Jednou za čas, a to vždy v noci, když usnul, mu cosi začalo ohmatávat tělo od nohou až k hlavě a nakonec začalo Jardu škrtit. Sípěl, chroptěl, ani promluvit nemohl, natož volat o pomoc, jen zoufale třískal rukama na všechny strany. Když maminka zaslechla tento hluk, přišla se do pokoje podívat a rozsvítila. Sevření povolilo. To se opakovalo téměř každý měsíc. Pokoj byl několikrát vykropen svěcenou vodou, ale ani to nepomohlo.“
S útočícím duchem se zde setkal i rodinný přítel Arnošt Štěpánek. Jednou v létě hráli letohradští divadelní ochotníci na zámku Noc na Karlštejně. Arnošt Štěpánek se byl na hru podívat, představení se protáhlo a jemu ujel poslední vlak domů. Rád přijal nabídku, aby přespal v Jardově pokoji.
„Nevím, kolik času uplynulo od půlnoci, ale kuropění bylo ještě daleko. V sladkém spánku jsem najednou dostal několik pořádných švihanců, jako kdyby mě někdo silně uhodil přes hlavu kšiltovkou. Neviditelný útočník mě bil jak žito. Vyjekl jsem a posadil se, Jardova maminka mě zaslechla ve vedlejším pokoji a volala: ,Ani vám ta potvora nedá pokoj?’“
Pokusili jsme se vypátrat další podrobnosti. Strašení v tomto domě má zřejmě svůj původ v dávné minulosti. Budova se totiž rozkládá na území bývalého hřbitova. Ten byl před více než sto padesáti lety zrušen a na jeho místě byly postaveny byty pro zámecké služebnictvo. Nadpřirozené úkazy byly pozorovány mnohými z nájemníků, kteří se zde vystřídali, a strašení přispělo k tomu, že dům zůstal po řadu let neobýván. Ani jeho nynější majitelé nejsou ušetřeni projevů neznámých sil. „Kromě restaurace v patře jsme v přízemí zřídili prodejnu květin,“ říká Vlasta Hybšová, „a právě v jejích letitých prostorách s nádherně klenutými stropy až podezřele často dochází k pádu nejrůznějších předmětů. Tabule s nabídkou se zničehonic skácí k zemi. Manžel ji již několikrát velmi pevně zajistil, ale vždy to bylo marné. Duch, jako kdyby nás chtěl pozlobit, ji zase srazil. Večer lze zaslechnout pláč malého dítěte, přestože u nás ani v okolí žádné dítě není.“
Většinu obdobných projevů strašení mají prý na svědomí takzvaní řádící duchové. Jejich výskyt je znám po tisíciletí. Teprve od roku 1599 byl však tento jev podrobně zkoumán a od sklonku minulého století mu věnují pozornost i parapsychologové. Vědci se shodli na pojmu vracející se spontánní psychoenergie. Právě ta prý vyvolává jinými fyzikálními silami nezdůvodnitelné úkazy. Proč a za jakých podmínek se psychoenergie do určitých míst vrací a čím je její příliv vyvoláván, zůstává zatím záhadou. Případ strašidelného domu v Letohradu se dá vysvětlit desítkami pohřbených v jeho základech. A podobné kořeny měly i další případy.
Žádné komentáře:
Okomentovat